Česká Kanada - přechod v doslova Bohem opuštěném kraji

Kanada za našimi humny - Česká Kanada

Je libo navštívit Kanadu? Není problém. Přemisťuji se vlakem a vysedám v městečku Dačice. Tam stojí za pozornost především zámek s přilehlou zahradou, náměstí a kostel, před kterým objevíme zajímavou sochu. Na podstavci totiž nenalezneme žádného světce, vladaře či umělce, ale kostku cukru, protože v Dačicích v roce 1841 prvně na světě zpracovali sladidlo do uvedeného tvaru (o dva roky později získali pro výrobu c. k. privilegium).

Vraťme se ale k mému putování. Jak už vyplynulo z předchozího textu, necestoval jsem po americkém kontinentu, ale zůstal v domácích luzích a hájích. Můj zájem vzbudila Česká Kanada, kterou v roce 1994 vyhlásili přírodním parkem o rozloze 291 km². Oblast se rozprostírá jihozápadně od Jindřichova Hradce zhruba mezi Novou Bystřicí, Kunžakem, Českým Rudolcem a Slavonicemi, přičemž na jižní straně sousedí s Rakouskem. V mírně zvlněném terénu najdeme převážně smrkové lesy, plno luk a bezpočet rybníků, nechybějí volně roztroušené žulové balvany.

Start v Českém Rudolci

Tolik krátké seznámení s Českou Kanadou, jejíž krajina, což ovšem nepotvrdím, neb jsem do oné destinace nikdy nezavítal, prý připomíná zámořskou jmenovkyni. Já své pěší putování po této oblasti začínám v Českém Rudolci, kam jsem došel z dříve uvedených Dačic přes obce Toužín (přírodní památka Toužínské stráně nabízí společenství suchomilných rostlin stepního charakteru) a Lidéřovice.

Čtěte také: Napříč Kanadou - ovšem "jen" Českou

A proč zahajuji právě tady? Přivábila mě původně gotická vodní tvrz ze 14. století, již postupem času přetvořili na zámek a kterou v letech 1860-1861 přestavěli ve stylu anglické novogotiky, pročež objekt získal název "malá Hluboká". Podobnost nelze popřít, stavba vskutku připomíná mnohem známější historickou památku, tím však jakékoliv srovnávání končí.

Zámek, před kterým stojím, se nachází ve vyloženě havarijním stavu. Poničené stěny, propadlá střecha a vymlácená okna, není divu, že stavba, jež patří do soukromých rukou a je nabízena k prodeji, spěje jednoznačně k záhubě. Zkrátka škoda.

Johann George Grassel

Nechávám zámek za zády a opouštím Český Rudolec, míjeje nedalekou kapli svatého Kříže. Dostávám se ke Graselově naučné stezce, přičemž se sluší prozradit, z jakého důvodu nese chodník toto jméno. Za vším stojí Johann George Grasel (občas psáno jako Grassel, 1790-1818), jenž, ač to zní zvláštně, nepatřil ke kladným hrdinům, kteří by vzbuzovali obdiv. Naopak se jednalo o lupiče, který páchal špatné skutky nejen v této, ale i v jiných oblastech a s jehož jménem se dodnes setkáváme ve formě nadávky "grázl". Dotyčný byl obviněn z více než dvě stě zločinů a ze dvou vražd a nakonec ve Vídni odsouzen ke zhoupnutí se na oprátce.

Zkrátka hrůza a jeden téměř nechápe, proč byla po charakterově pokřiveném jedinci pojmenována naučná stezka. Dostane se mu ale jednoduchého vysvětlení. Jak praví historie, v blízké obci Stálkov žila Graselova milenka Saerl Eignerová, s níž počal dvě děti, pročež není divu, že se často ukrýval ve zdejších lesích. A právě jeho únikové stezičky sleduje chodník, po němž právě vyrážím.

Míjím naučné tabule, které mi však neradí, jak nejlépe oloupit pocestné, ale seznamují mě se zdejší krajinou, rostlinstvem i živočišstvem, dostaví se i další zajímavosti. Netrvá dlouho a zavítám na psí hřbitov, kde zaujme lidská hlava vytesaná do kamene, následuje Peníkov s dřevěnou vodní pilou.

Posléze přibývá čím dál víc roztroušených žulových kamenů. Množí se a vytvářejí zajímavé shluky, což mi mimochodem připomene pohádku, jak si chasník zachránil při závodu s čertem duši. Ďábla totiž tlačily v botě balvany a musel je vysypat. Tím se zdržel, nedoběhl včas a nechtěně se zasloužil o zajímavý skalní útvar. Tady ovšem, jak usuzuji, vše proběhlo poněkud jinak.

Čerti soupeřili nejspíš pouze mezi sebou, a aby nezvítězil nikdo z nich, s předstihem si schválně navzájem sypali do bot smetí. Proto nalezneme kamenných kup povícero. Dosti ale fantazírování. K nejznámějším žulovým útvarům patří Schillerovy kameny a najdeme například i Elfí skály, asi největší zajímavost představuje Graselova sluj, kde se prý lupič ukrýval. Nikdo ale neví, zda tomu tak skutečně bylo, přestože by odtud k milence do Stálkova neměl nijak daleko.

Slavonická perla

Opouštím nejpůsobivější část stezky a podél rybníků, z nichž zmíním namátkou Velký Troubný či Dolní Šatlavu, mířím k perle zdejších sídel, k městu Slavonice. A že je o co stát. Centrum představuje městskou památkovou rezervaci (vyhlášena 1961). Skrz dvě brány se dá vstoupit do malebných uliček, které nás dovedou k podlouhlému náměstí s měšťanskými domy pozdně gotického stylu i budovami s renesančními štíty, jež zdobí figurální či psaníčková sgrafita, na vše shlíží vysoká kostelní věž. Zkrátka okázalost sama.

První zmínka o Slavonicích pochází z roku 1260, tehdy šlo ještě o osadu. K povýšení na město došlo v roce 1277 za Přemysla Otakara II. a řadu výsad mu posléze přiřkl Václav II. V roce 1423 obléhali Slavonice neúspěšně husité, k silnému rozkvětu pak dochází ve druhé polovině 15. století. Rozmach nezastavil ani požár v roce 1537, neboť měšťané měli dost peněz a sil na obnovu zničeného, první náznak úpadku se dostavil až za třicetileté války.

Ještě horší doby přišly po roce 1750. Nejen že další požár zničil 44 domů i kostelní věže, navíc byla přeložena poštovní cesta, která tudy vedla z Prahy do Vídně. Město stagnovalo a nevyvíjelo se, což ovšem z dnešního pohledu přineslo i jisté pozitivum. Díky tomu, že se nic neopravovalo, zůstala zachována renesanční podoba budov.

Tolik ve stručnosti k historii, již jsem vtipně využil k návštěvě pohostinského zařízení, k noclehu se posléze ubírám mimo město. Zaléhám u turistického přístřešku na okraji areálu čs. opevnění z let 1935 - 1938, jehož prohlídkou začínám nový den. Krátký okruh doprovázejí naučné cedule, míjím malé bunkry řopíky. Některé jsou natřeny a jiné maskovány větvemi, v průsecích lesa se též vyskytují nainstalované překážky jak pro pěší (ostnaté dráty), tak i pro tanky (ježci, samozřejmě ne ti, co dupou v noci, ale oceloví). Dále se z tabulí dozvídám, že dva objekty areálu jsou plně vybavené a bývají otevřené veřejnosti.

Rybník Dědek a středověká ves Pfaffenschlag

Pokračuji lesem a míjím vodní plochy. Krátce zastavuji u rybníka Dědek, který byl v roce 1995 prohlášen přírodní památkou. Má rozlohu 2,8 ha a nachází se zde vzácná flóra i fauna. Po rostlinstvu ani živočišstvu však nebádám a postupuji dál. Červenou značku, která mě vede, nakrátko opustím a odbočím ke středověké vsi Pfaffenschlag, na jejíž poklid dohlíží další z řopíků.

Obec vznikla ve 13. století na místě původního slovanského sídliště a její zánik mají na svědomí husitské války. Na mýtině v lese se okolo mokřin Slavonického potoka rozkládají základy dvanácti zděných dvorců. Jsou zbaveny hlíny i nánosů a mohou je zkoumat a prohlížet nejen archeologové, ale i my, běžní návštěvníci. Areál mě svou rozlohou trochu překvapil, nevím proč, ale představoval jsem si ho mnohem menší.

Staré Město pod Landštejnem

Vracím se zpátky na červenou značku a podél dalších bunkrů příhraničního opevnění procházím lesem do Starého Města pod Landštejnem. Kdybych zamířil na jih, čekalo by mě na hranicích Trojmezí, kde se podle vyčtených informací nachází hraniční kámen rozdělující Čechy, Moravu a Dolní Rakousko. Já ho však vynechávám, a není to kvůli tomu, že k němu nevede značka, láká mě jiný bod.

Ze Starého Města pod Landštejnem pokračuji zpočátku po silnici, teprve po chvíli zahýbám na lesní cestu a stoupám do kopečka. Tam mě nečekaně a příjemně překvapí malá kaplička, jež zřejmě nedopatřením vypadla z mapy KČT (dotisk z roku 2007). Stavba vypadá velmi svěže, což ostatně potvrzují i vřelé zápisy turistů v knize pěších návštěvníků. Od delšího posezení mě odrazuje jen jedno, praží čím dál víc a venku se nemám kde skrýt před slunečními paprsky.

Hrad Landštejn

I proto zanedlouho dorážím k jednomu z nejznámějších míst České Kanady, jež by bylo chybou opominout. Vítá mě hrad Landštejn. Sídlo vzniklo ve 13. století na popud krále Přemysla Otakara I. coby protiváha rakouského hrádku, jenž se nacházel v dnešní obci Pomezí. Ve 2. polovině 13. století získal hrad rod Vítkovců a po jejich vymření připadl králi Václavu IV., jenž ho roku 1381 přenechal Konrádu Krajíři z Krajku, jehož rod vlastnil Lanštejn téměř dvě stě let a značně ho upravil.

Po roce 1579 docházelo k častému střídání majitelů a ztrátě na významu, ve zříceninu se sídlo změnilo po požáru v roce 1771. Tolik k historii, já si kupuji vstupenku a navštěvuji hradní areál. Následuje prohlídka po vlastní ose, čili příkop, paláce a vysoká čtvercová věž, na niž lze vystoupit a rozhlédnout se po okolí. Ukazuje se mírně zvlněná krajina plná smrkových lesů, přehlédnout nejde vodní nádrž Landštejn.

Z hradu stačí jenom seběhnout a zastavuji se na oběd, jelikož nejenom přírodními a kulturními krásami je člověk živ. Nasycen dobrým jídlem a napojen kvalitním iontovým nápojem, pokračuji na Kaproun. Jak se ale občas stává, cesta mi zdánlivě neubíhá. Slunce praží čím dál silněji a navíc se dostavuje několikakilometrový úsek vedoucí po silnici, chvilkami dokonce závidím cyklistům, jimž zdejší oblast přeje očividně víc než pěším chodcům.

Česká Kanada na turistické mapě

Úzkokolejka z Jindřichova Hradce

Dosti ale stěžování, dosahuji Kaprounu. Ihned se nořím do občerstvovacího podniku, abych nabral nových sil, a poté si dopřávám odbočku k úzkokolejce, která vede z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice a již zbudovali v roce 1897 jako první veřejnou úzkokolejku na českém území.

Historický vlak na mě nečeká, protože tudy projíždí pouze v turistické sezóně a ta zatím nenastala, nemohu ale vynechat zdejší zastávku. V noci z 28. na 29. června 1900 tady totiž coby černého pasažéra vyloučili z dopravy největšího Čecha naší minulosti Járu Cimrmana, a tak vzdávám čest jeho památce u mohyly navršené z kamenů. Záznam uvádí, že si tady Mistr rozdělal i ohniště, aby si po vyhození ze soupravy prohřál zmrzlé údy.

Zapisuji se do knihy návštěvníků a vracím do obce, po jejímž opuštění míjím národní přírodní památku Kaproun s lučním rašeliništěm a výskytem prstnatce Traunsteinerova. Těsně poté přichází na řadu nejvyšší kopec České Kanady i Novobystřické vrchoviny, zastavuji na Vysokém kameni (738 metrů).

Na jeho vrcholku najdeme skalisko, na němž se tyčí železobetonový pilíř z roku 1842. Jak praví hodně dávná historie, místo kdysi sloužilo buď jako obětiště, nebo signalizační místo, odkud naši předci v případě ohrožení vysílali ohňová poselství. Dnes je nejvyšší bod víceméně zarostlý a žádné mimořádné výhledy nenabízí, i proto ho záhy nechávám za zády.

Nocleh u Krvavého rybníka

Zbývá se jen rozhodnout, jak budu pokračovat, upravuji původní plán. Upouštím od cesty na Kunžak a scházím po žluté značce do obce Lomy, následně podle mapy přecházím podél rybníku Pleso zpět na červenou s tím, že zkusím přenocovat na vlakové zastávce Střížovice. Ta se dle mapy nachází mimo civilizaci, pročež předpokládám, že u ní najdu samotu a klid.

Chybička se však vloudí. V nádražní budově bydlí lidé, kteří si u úzkokolejky opékají na ohni buřty. Nakonec, neb vládne krásné počasí a nehrozí déšť, rozkládám spacák v lese směrem na Krvavý rybník. Ten získal jméno podle barvy svého hlinitého dna, a tak se nemusím bát, že zde došlo k lítému masakru a budou mne ve spánku strašit duchové. Pokud v noci něco uslyším, jedině vzdálené kvákání žab. Mohou se přidat i opeřenci, neboť se zde nachází významná ptačí lokalita.

Dosti ale spánku, musím rozlousknout jiný oříšek. Přechodem ke Krvavému rybníku jsem opustil území přírodního parku Česká Kanada, což znamená, že bych měl, abych dostál nadpisu článku, správně končit. Já ale něco takového ještě v úmyslu nemám, přidám pár informaci navíc. V některých publikacích totiž v souvislosti s uvedenou oblastí zmiňují i Jindřichův Hradec, k němuž směřuji, a tak budu ještě chvilku pokračovat.

Ráno zahýbám na Ratmírovský rybník a pokračuji po červené turistické značce. Ta většinou lemuje Hamerský potok a doprovází ji Jindrova naučná stezka, její nejmalebnější část se dle mého názoru vine Jindřišským údolím. Úzká pěšina, bublající potok, stromy na březích a zelená tráva, zkrátka pohoda.

Vítkův hrádek a obec Jindřiš

Nejen daný úsek však stojí za pozornost. V prvé řadě lze navštívit Vítkův hrádek. Sice na něm najdeme pouze náznaky valů a nepatrné zbytky základů či zdiva, leč krátká odbočka neuškodí. Dále zaujme i obec Jindřiš. Za zastavení stojí, aspoň dle mého mínění, především most vybudovaný v 18. století, který zdobí socha sv. Jana Nepomuckého (vztyčena v roce 1856). Zajímavý je i úsek za vesnicí. I když kvůli porostu není z vyvýšené stráně občas právě nejlepší výhled na potok, přesto lze sledovat, jak se jeho tok kroutí údolím v meandrech.

Každá nádhera ale jednou končí, opouštím lůno přírody a vítá mě Jindřichův Hradec. A jejda, teď jsem se vyjádřil trochu neobratně, i uvedené město si zaslouží přívlastek nádherné. Najdeme v něm zámek, malebné náměstí či uličky, které každého okouzlí. O tom ale třeba zas někdy jindy, neboť bych se zcela odchýlil od původního záměru. Přeci jen jsem už před nějakou chvílí opustil území České Kanady, jež představovalo hlavní cíl mé cesty, a proto se loučím se zajímavou oblastí a končím své povídání.

Další související články: