MUZIKA KOMUNIKA
HUDOBNÝ SAMIZDAT
Číslo 2 Obsah: Ondatra /ROZPOR/ – rozhovor o cestovaní, Marka Míková / DYBBUK, ZUBY NEHTY / - rozhovor, OSLÍ UŠI fanzin – story, KOSA Z NOSA
O cestovaní s Ondatrom Rozprava o zbieraní zážitkov na cestách-necestách
Na kostolnej veži Dómu Sv. Martina v Bratislave
„Nie sme žiadni umelci, to skôr už lovci zážitkov...“ ...spieva sa v texte jednej skladbe od kapely ROZPOR. Ok, Datra, pome teda na tie zážitky. Prešiel si kus sveta a hoci je dnes cestovanie dostupné už naozaj takmer každému a ľudia cestujú rôznymi spôsobmi a aj podľa svojich možností, času a peňazí, mňa zaujíma taký ten "punkový prístup" k cestovaniu – teda nízkonákladový, dobrodružný, netradičný...akčný. Preto ti posielam pár otázok. Možno niekoho inšpiruješ.
Ešte predtým ako sa do toho pustíme, tak pokiaľ sa pamätám, posledný rozhovor sme robili pred asi dvanástimi rokmi, vtedy s celou kapelou ROZPOR. Niektoré veci sa zmenili, niektoré nie. Viem, že už vtedy si rád kade-tade putoval, alebo sa aspoň niekde štveral. Stretli sme sa na hrebeni v Tatrách, alebo sme liezli na strechu teplárne na Pražskej cestou z Funusu. Tak teda prvá otázka rozhovoru:
1. Aké boli tvoje cestovateľské začiatky? Aká bola cesta z teplárne na Pražskej po Južnú Ameriku :)? Tak hlavne, mňa už od detstva brávali fotrovci furt niekam, takže to nezačalo na Pražskej.:) No a keď som dokončil výšku pojebanú, a začal som makať tak som začal mať viac prachov a aj času na cestovanie. Inak tá tepláreň je stále dosť dobrý flek, porovnateľný s Južnou Amerikou! 2. Ako si sa k cestovaniu dostal? Viem, že tvoj tato tiež podnikal rôzne výpravy, dá sa tvoja inšpirácia hľadať aj u neho? Teda, že jablko nepadlo ďaleko od stromu? Jasné, ako som už načrtol v predošlej otázke. Rozdiel v týchto jablkách je akurát v tom, že môj foter je cestovateľ, jeho zaujímajú rôzne krajiny, a baví ho cestovať a rozprávať sa s ľuďmi a podobne, zatiaľ čo ja som skôr iba dobrodruh, ktorý cestuje len preto, aby si neprejebal život sedením doma. Mňa väčšinou tie krajiny vôbec nezaujímajú a skurvení ľudia mi lezú na nervy. Ale zas sa väčšinou vždy niečo zaujímavé prihodí, pri interakcii s tými kokotmi fúzatými. 3. Kam smerovala tvoja prvá väčšia výprava? Na sever. Jebli sme to stopom z Blavy až na Nordkapp (najsevernejší bod Európy) v Nórsku a potom sme sa vrátili cez Švédsko, Fínsko a pobaltské krajiny späť. Tri týždne na stope.
4. Ako sa na cestu pripravuješ? Ako ju plánuješ? Čo je impulzom, že ideš do tej a tej konkrétnej krajiny? Niečo si prečítaš, alebo hľadáš na webe, v knižkách či na blogoch? Alebo len pichneš prstom do mapy, že sem pôjdem? Okrem eventuálneho nutného vybavenia víz, kúpy letenky a prípadne očkovania sa naozaj nijak nepripravujem. Výber krajiny je často náhodný, napríklad že niekam nájdeme akciovú lacnú letenku. Nič si nečítam a nezisťujem. Nebaví ma čítať kokociny na nete a ani inde, takže si akurát sem tam kuknem nejaké fotky. A často sa niečo dozviem od kamošov, s ktorými tam idem. 5. Cestuješ veľa po svete aj po Slovensku. Daj nejaké tipy na slovenské zaujímavé miesta. Viem, že ťa zaujímajú hrady. Čo ešte najčastejšie býva cieľom tvojich výletov na Slovensku? Tých zaujímavých miest je veľa (každý pozná napr. Oravský Podzámok alebo Tatry), takže spomeniem také tie menej známe – netradičné. Hrad a skalný hrebeň Vršatec – je ľahko dostupný, je odtiaľ popiči výhľad a dobré okolie na táborenie. Oproti cez dolinu je vrch Vápeč - tiež super výhľad a málo kokockých ľudí. Katarína – starobylá ruina kostola v lese nad Dechticami, idylické miesto s mystickou atmosférou. Poľana (Slovenské rudohorie) – sopka s najväčším kráterom v strednej Európe, hlboký temný prales, skaly, výhľady, divočina, Pán prsteňov.:) Iža – pozostatky vysunutej (údajne jedinej) rímskej vojenskej pevnosti na severnom brehu Dunaja, múry, kamene, nedocenené miesto. 6. Čo uprednostňuješ? Hory či mesto? Ľudí či samotu? Hocičo, súvisí s odpoveďou na druhú otázku. A každopádne samotu pred ľuďmi!
Návštevná miestnosť v base v Tulume (Mexiko). Datra naľavo. Trest za nahé kúpanie na pláži a za odmietnutie zaplatenia pokuty
7. Cestuješ väčšinou s nejakou partiou. Zvykneš chodievať niekedy aj sám? Vždy aspoň dvaja. Sám by som nikam nešiel. Jeblo by ma! Raz som vo Francúzsku stopoval 2 dni sám do Marseille a išiel som sa z toho zblázniť, tak som sa otočil a odjebal som sa radšej za kamošmi do Londýna. 8. Čo všetko si už precestoval a kde to na teba zanechalo najväčší dojem? Na pár výnimiek celú Európu, potom Rusko, Mongolsko, USA, Venezuela, Brazília, Peru, Ekvádor, Kolumbia, Maroko,
Mauretánia, Mali, Senegal, Egypt, Etiópia, Sudán, Turecko, Gruzínsko, Mexiko, Belize, Guatemala. Najviac mám aj tak rád Európu a hlavne sever! Milujem Nórsko a Škótsko. To sú krajiny kam naozaj cestujem preto, lebo sa mi tam páči. Severská príroda spolu s archeo- pozostatkami starobylých etník vo mne zanecháva najväčší dojem.
9. Píšeš si z ciest nejaké záznamy? Fotíš? Alebo ti stačí skrátka zažiť to a hotovo? Neplánuješ napríklad napísať cestopisnú knihu? Nič si nepíšem a nefotím. Fotia vždy tí s ktorými idem (teda hlavne Kaco), takže si potom od nich nejaké fotky zeberem. Priemerne si z cca 1000 fotiek urobím 5. Ako som už povedal, mne ide hlavne o zážitky. Neplánujem napísať žiadnu knihu.:)
Pissing v Ekvádore
10. Pár krajín o ktorých viem, že si ich navštívil:
Rusko - kadiaľ si tam putoval a ako? Ako je to tam z bezpečnosťou a kontrolami, či už policajnými, či úradnými? Šklbli sme to vlakom - Transsibírskou magistrálou až do Mongolska a späť. Pri tom sme sa zastavovali v rôznych mestách – Moskva, Kirov, Jekaterinburg, Novosibirsk, Krasnojarsk, Irkutsk, St. Petersburg. S bezpečnosťou mi to tam prišlo asi ako u nás až na to, že som mal pocit, že sa tam menej alebo vôbec nekradne! Fízli a úradníci sú tam tak ako väčšina ľudí kokoti. Asi ako u nás akurát vynásobené. Ale so žiadnymi špeciálnymi kontrolami sme sa nestretli. Bohužial sa to naozaj moc nelíšilo od Slovenska.
USA – aká bola cesta legendárnou diaľnicou Route 66? Taká, ako som si ju predstavoval, ako je to vo filmoch a to platí aj o celom USA. Došli sme na prvú pumpu v Pensylvánii, nad dverami zvonček, vnútri hrá country, predavač v kovbojskom klobúku, tučná servírka nese kafé a koblihy typickému americkému redneck páriku, ktorý sedí v červenom umelohmotnom boxe...proste čistá roadmovie! Mám pocit že tým že je USA obrovská krajina, tak to poskytuje možnosti žiť celkom kvalitný život odtrhnutý od systému a spoločnosti. Kúpiš niekde v piči nejaký pozemok, pestuješ vlastné plodiny, lovíš zver, ktorej tam je pokokot, nikto sa do teba nejebe. Možno je to len moja naivná predstava...ale tak to tam na mňa celé pôsobilo, vrátane ľudí.
Afrika - čo ťa zaujalo na čiernom kontinente, že si sa tam viac krát vrátil? Dobrodružstvo! Totálna primitívnosc a zdochlinárstvo! dimenzia!:D Nedá sa poriadne opísať, treba zažiť!
Iná
Spanie medzi autom a smetiarskym kontajnerom v centre Las Vegas
Európu si prešiel krížom-krážom. Kam doporučuješ ísť sa v rámci nej pozrieť? Moje top sú napríklad ostrovy Lofoty v Nórsku, Loch Morar v Škótsku alebo Gjirokaster v Albánsku.
Aké sú ďalšie krajiny, kde sa podľa teba oplatí ísť? Neviem. To je na každom individuálne. Keď už, tak napríklad Gruzínsko je dosť podceňované. A je tam pritom všetko – príroda, hory, more, púšť, krásne mestá, architektúra, vykopávky, hrady, prírodné úkazy, dobrá kuchyňa, rafting, lyžovanie, lacno a easy!
Na najdlhšom nákladnom vlaku cez Saharu
11. Na cestách je dôležité: spanie, strava a ubytovanie. Ako to riešiš? Hostely, spanie u ľudí alebo...? Snažíš sa kontaktovať nejakých pankáčov v tej krajine, do ktorej sa chystáš? A stretol si nejakých? Prípadne navštevuješ cestou aj koncerty, či squatty?
Tak pre mňa je punková kultúra a všetko okolo nej prvoradé, takže po tom vždy pátram. Niekde sme bývali u miestnych punx alebo na squattoch a samozrejme sa vždy snažím dostať na nejakú punk akciu v danej krajine, ak tam teda vôbec dačo také existuje. Naposledy som bol v Mexiku na Woodoo Glow Skulls a na miestnej rockabilly kapele The Black Jacks.
Každopádne v drvivej väčšine bývame v stane, niekde na nejakom odľahlom mieste, smecisku, stavbe, ruine, pláži, jaskyni, medzi kríkmi a v podobných kokocinách. Ak nič také neni, tak sa šklbneme do hostela. Žereme na ulici a vývarovňách.
12. Problémy na cestách. Neskomplikovali ti život na cestách zdravotné problémy? A akým najväčším problémom si musel čeliť pri cestovaní? Policajti, colníci, ľudská hlúposť, počasie či doprava? To závisí od krajiny. V Afrike napríklad čelíš úplne všetkému – popri fízloch, colníkoch, ľudskej hlúposti, počasiu a doprave aj ľudskej jebnutosti, vypočítavosti, ojebávačstvu, primitívnosti, dotieravosti, absencii infraštruktúry, mikro-organizmom, chaosu, nedochvílnosti (rádovo v hodinách), nefunkčnosti, arogancii, smradu, a tak ďalej. V Albánsku naopak nečelíš ničomu, tam je všetko v pohode a hladko.Žiadne veľké problémy som inak nikdy nemal (ak sa na to pozerám z perspektívy každej konkrétnej krajiny). A zdravotne asi jedine v Amazónii. Na lodi som tam týždeň šťal cez riť.
13. Aký spôsob cestovania preferuješ? Pešo, auto, či vlak? Auto.
14. Čo ti cestovanie dáva? Aký najšialenejší zážitok z ciest máš? Nosievaš si z krajín, čo si navštívil nejaké suveníry? Dáva mi to zážitky. Nemám pocit, že by mi potom tak rýchlo utekal čas. Suveníry si nenosím. Dosť dobrý bol napríklad stagediving z vlaku v Rusku na kamošov čo nás išli odprevadiť na stanicu. V Mexiku ma jebli do basy za to, že som sa kúpal nahý. Alebo keď nás v Brazílii miestni veksláci pašovali na loď na motorovom člne – čisté pirátstvo. A vlastne som aj jebol z člnu do Amazonky aj s vakom.:D Alebo keď sme sa jebali cez Saharu na
najdlhšom nákladnom vlaku sveta. Neviem čo vybrať, je toho veľa... 15. Aké je Slovensko v porovnaní s ostatným svetom? Ľudia, krajina, kultúra? Vraciaš sa sem rád, keď prichádzaš z ďalekej cesty? Aká krajina je pre teba výzvou? Krajina na Slovensku je veľmi pekná a čarovná, architektúra dojebaná, kultúra na európske pomery skoro žiadna. Ľudia extrémne konzervatívni, uzavretí, negatívni a bojazliví. Bohužiaľ sa sem stále menej vraciam rád. Žiadna krajina pre mňa nie je výzvou.
Tak fajn, díky za rozhovor. Na záver pridávam niekoľko Datrových autentických postrehov z ciest čo mi šklbol do krátkych mailov:
MEXIKO „...teraz som v mexico city u miestnych kamosov... no konecne mi presiel jetlack, tentoraz som z toho bol dost zniceny, asi preto ze som moc nenaspal pred letom... mame tu uplnu pohodu, byvame v stvrti roma norte co je jedna z najlepsich stvrti aj ked to tak moc nevypada...som myslel ze to bude nejaka luxusna vila kedze su to ludia z bohatej vrstvy, ale je to iba hnily dom asi jak u nas na Trnavke. donesol som bryndzu tak sme im hned urobili halusky, teraz to este ideme dozrat lebo sme toho nagedzili jak jebnuti. ...zatial mi pride DF ako extremne kokocke mesto na zivot, vsade to vypada rovnako, hluk, kym sa nekam dostanes trva to hodiny. nevypada to ani ze by tu bolo nieco zajimave. to secko sme uz videli, ked sme tu boli predtym. ale zere sa tu dobre. boli sme v takej drahsej restike na salat a bol fakt super. ne jak tie kokociny
co ti donesu ako salat u nas. plus litrovy dzus z hocicoho vsade na ulici za 1,20 euro! ...vcera sme sklbli vylet mimo DF do blizkosti mesta Puebla, co je cca 2 hodiny autom. je tam miesto kde je vraj zahadne energeticke pole a auto tam udajne ide samovolne bez motora do kopca. to sme boli zvedavi co je to za ojeb. samozrejme to bola cista picovina. zebrali sme flasu s vodou, co sme pouzili ako vodovahu a na tom mieste kde nam auto islo ; do kopca samo; sme ju polozili na tu vozovku a samozrejme to bolo z kopca. akurat to bol opticky klam a vypadalo to ze je to do kopca. kokotina... ale zas musim uznat ze cela krajina okolo tej cesty bola tak divne tvarovana, ze aj potok co tam tiekol vypadal ze tecie dokopca. to teda fakt, to som neveril vlastnym ociam. najprv som si myslel ze tu vodu tam niekde musela vytlacit turbina....ocny klam, no... este tam bolo aj plechove UFO na kopceku, neviem preco...take jak v rusku alebo na slovensku na socialistickych ihriskach... potom sme tam boli zrac v takej oblasti kde su same take vidiecke restiky na mexicky sposob, kde sa prezieraju ti fuzaci tucni jak ve filmaku.. je tu inak celkom zima, asi jak u nas teraz, okrem noci...“
STREDNÁ AMERIKA „...bol som teraz mesiac v Kostarike, Nikarague a Hondurase. V Hondurase sme sa stretli s Durkovicom, ktory tam bol na krestanskej misii!!! :D Tak nam aj vybavil, ze sme prespali jednu noc na fare v San Pedro Sula...:D No vies si predstavit...:D“
...pokračovanie možno niekedy nabudúce... Mišo
MARKA MÍKOVÁ - Rozhovor PLYN - DYBBUK - ZUBY NEHTY. Trojica kapiel prezentujúca ženské pojatie rocku a novej vlny už od ranných 80-tych rokov. Začalo to PLYNOM, pokračovalo DYBBUKOM a ZUBY NEHTY hrávajú doteraz. Videl som ich dva vydarené koncerty, z toho jeden zameraný na starý repertoár z prvej dosky DYBBUKU.
"V polovině 80. let je Dybbuk pevnou součástí české klubové scény, do níž přináší onen neuchopitelný ženský prvek. „Syrový osobitý zvuk, nesentimentální ženská citlivost, místy civilní, místy až pohádkově poetický pohled na věci a skutečnosti kolem nás - to je Dybbuk, skupina od začátku své existence výhradně dívčí...“ Jana Šeblová
S Markou sme sa stretli pred dvoma, či tromi rokmi na Vianočných trhoch na Hlavnom námestí v Bratislave, v čase keď hrávali spolu s mojou ženou Luckou bábkové predstavenia pre deti v nemocniciach. Dali sme si pár pohárov "svařáku" a medzi rečou som jej navrhol krátky rozhovor. Ten prebehol pár mesiacov neskôr mailovou poštou.
1. Ahoj Marka, rada robíš rozhovory? Robila si už rozhovor pre punkový fanzin?
Rozhovory mám ráda. Nejraději u kafe nebo u piva v hospodě. Ale mám ráda ty oboustranné, kdy se ptají a odpovídají oba. Pro punkový fanzin jsem rozhovor nikdy nědělala.
2. Venuješ sa divadlu, hudbe aj písaniu. Si taký neorenesančný človek:) Aká bola tvoja cesta k divadlu?
Divadlo mě bavilo od dětství. Jednou jsme si s bráchou ukazovali dárky, co jsme koupili rodičům k vánocům. Byla to sůl do koupele, pak nějaká voňavka a malý ježek, co se do něj zapichovaly vonné tyčinky. Sehráli jsme s těmi dárky s bráchou úžasné představení. On dělal hudbu (všechno na pusu.bicí, basu i el. kytaru) a já hrála. Pamatuju si to do dneška. Pak jsem chodila do dramaťák a tam si mě vybrali do filmu Václava Vorlíčka Jak se budí princezny. Chtěla jsem být herečkou a třikrát se pokoušela dostat na herectví na DAMU v Praze. Pokaždé jsem postoupila do druhého kola a pokaždé to nevyšlo (tatínek byl vyloučený ze strany a to byl nejspíš důvod). Nakonec jsem se napočtvrté dostala na katedru loutkářství, obor režie, dramaturgie. A nelituju toho.
3. A ako si sa dostala k (punk) rocku. Máš ženskú favoritku v tomto žánri? Ako si sa dostala k basgitare?
Tak to šly jednou Pavla a Hanka ze školy domů a Pavla se zeptala: Tak co si pustíme? a Hanka odpověděla: Plyn. Tak začala kapela Plyn. Hrály obě na kytaru a hledaly někoho na piáno. Můj bývalý manžel mě s nima seznámil a tak jsme začaly. Tou favoritkou byla a asi pořád je Patti Smith. Nejdřív jsem hrála na piáno. Spíš tloukla do něj, bylo to pro mě něco mezi piánem a bicíma. Chodila jsem sice do hudebky, ale nemohla jsem hrát jako tam, musela jsem to zkusit jinak a po svém. Později jsem přešla na basovku. Už ani nevím, jak se to stalo. Asi na ni nikdo nechtěl hrát.
4. Kapely v ktorých si hrávala mali blízko aj k punk-rocku, no pritom bolo tak žensky rafinované a neboli úplne žánrovo vyhranené. Počúvali ste asi všeličo. Ako ste sa vtedy, baby jedny, dostávali k takej hudbe?
Nejvíc naposlouchala Pavla. Byla s rodiči v Norsku a odtamtud si přivezla spoustu desek. Já jsem znala tak leda Beatles, Slade, jazzrock a Kryla. Ale nic jsme nepřebíraly. Od začátku jsme skládaly samy. Jak texty, tak hudbu a bavily jsme se při tom.
5. Ako ide kapela ZUBY NEHTY? Hrávate koncerty, chystáte niečo nové? Hráváme tak třikrát do měsíce. V poslední době vzniklo asi 7 nových písniček. Tak jestli to tak půjde dál, asi se vyklube deska.
6. Už dlhší čas sa Bábky v nemocnici - čo je to za projekt? Aká je tvoja rola v ňom?
V Čechách už 9 let existují Loutky v nemocnici. Chodíme za dětma na nejrůznější oddělení a hrajeme jim písničky na přání a pak divadlo. Podle toho, jak jsou staré a co jim je, tak improvizujeme. Loutka je podobná hračce a to neuvěřitelně funguje. Dítě si tak trochu hraje a zapomene na to, co ho momentálně trápí. Někdy se rozmluví a povídá o tom, co ho bolí a jak se má. je to úžasný a pomáhá to v procesu uzdravování. Minulý rok se Kofola rozhodla, že ten projekt podpoří. Sami si ho našli. Jejich podmínkou bylo, že budem hrát i na Slovensku a tak vznikly Bábky v nemocnici. Našli jsem několik vážně skvělých lidí v Bratislavě a ty vlastně celý projekt obohatili. Je to zvláštní, ale každý jsme individualita a každý máme nějaký dar a je skvělé se nechávat obdarovávat a tvořit spolu a je skvělé, když to pomáhá. Já jesem předsednice momentálně, ale to znamená jen, že to tak trochu organizuju. Zároven hraju a zpívám.
7. Vnímaš nejaké spojenie medzi (punk) rockom a sociálnou prácou?
To nevím.
8. Otázka o knihách - viem, že si ich niekoľko napísala. Najmä pre decká. Ako sa ti tvorilo? A povedz aké knihy rada čítaš ty?
Vždycky ty knížky ke mně přišly. Šla jsem jen po stopách a napsala to. Nijak jsem se nestylizovala do dětského světa. ten dětský svět mám někde v sobě pořád. Co se týče knížek, jsem překvapená, že člověk celý život objevuje. Nadchla mě v poslední době knížka Podivný případ se psem od Marka Haddona, nebo Pí a jeho život od Ianna Martela, nebo Mít s kým běžet od Davidda Grosmana. Miluju knížky, které člověka mění, které ho nějak vykolejí, že nechce z toho světa odejít, že ho zajímá, kam to půjde dál.
9. Z tvojich rôznych aktivít vychádza že si veľmi tvorivá. odkiaľ berieš inšpiráciu motiváciu.čomu sa ešte venuješ?
Já nevím. Částečně je to to jediné, co umím, takže je to moje obživa, snít a vymýšlet si a ty sny nějak zhmotňovat, ať už v knížce, nebo v divadle, nebo v hudbé. Ale taky je pravda, že nemůžu jinak, že je to taková oslava života, vděčnost Bohu, radost, že žiju a že můžu ostatním ukazovat prstem na to, co se mi líbí.
10. Tento blog/zin čítajú asi ľudia vo veku tvojich detí :) daj nejaký odkaz...
Čau děti, co už nejste děti. Díky za rozhovor Marka. Mišo
OSLÍ UŠI fanzin story Príbeh výnimočného fanzinu z pera jeho autora a vydavateľa Rosťu „Osla“ Bezděka
Motto: "It s just work, all that matters is work." ("Prostě práce. Jediné na čem záleží je práce.") Andy Warhol ( Lou Reed: "Work" from "Songs for Drella" album)
Odhaduji, že v roce 1988, plus mínus nějaký ten pátek, rozprášili slepičí prdýlky tehdejšího establišmentu časopis Vokno a dílem pozavírali členy redakce, takto slepičí prdýlky současného establišmentu. Já měl Vokno ve velké váženosti, později jsem ho sháněl přes Petra Cibulku, přepisoval jsem ho a šířil kolem sebe jako protilátku bolšánského neinformačního tyfu. Tehdy jsem se, jak se říká u vás, "bohovsky" nasral a předsevzal si, že Vokno budu nejen šířit - sháněl jsem tehdy po všech čertech jakákoliv starší čísla - ale že komplet zastoupím celou redakci a se vší parádou budu partizánsky vydávat Vokno sám! A začal jsem koumat, jak na to. V té době jsem se ovšem seznámil s Petrem Urbáškem, punkerem tělem a duší a velkým zastáncem zvířecích práv, což tehdy rozhodně nebylo běžné, naopak. A právě on tehdy vydal jeden z prvních opravdových fanzinu u nás (po vzoru SNIFFIN GLUE, vůbec prvního punkáčského fanzinu z Londýna z přelomu sedmdesátých let, - tedy s veškerou tou punkovou estetikou vynucenou technickými možnostmi) s bizarním názvem HLUČNÁ LOBOTOMIE. Pár stránek A4, strojopis, rukodělná grafika, xerox, sprej. To mě velmi zaujalo, protože já uvažoval výhradně v rámci běžného strojopisu a následných průklepů. Dali jsme jak se říká "delší nesouvislou řeč", trochu se oťukali - přece jen to byl (o)kovaný punker a já hipisácká "houně" - a dohodli jsme se, že vytvoříme časopis spolu. "Ale musí to být bomba..!", upozorňoval mě Petr, což bylo vskutku slovo do pranice.
Nic menšího by mě ovšem ani nenadchlo a šli bychom asi každý dál svou cestou. Začalo se makat, vše se řešilo za pochodu. Tehdy Petr ještě netušil, jakou bestii ve mě probudil, přiznávám mu k jeho velké statečnosti se kterou mi nosil svou porci graficky zpracovaných stránek, ještě obrovskou snahu a něco, čím trpí málokdo - soudnost. "Makej, kurva, makej..!!", drtil jsem ho a přehlížel, že nejen děti je třeba také chválit a povzbuzovat. "Sám jsi chtěl bombu! Já jsem čekal hirošimu a nagasaki v jednom a ty mi tady budeš podsouvat bombičky do sifonu..?!" Takhle nějak to bylo. Neříkal bych to ale, kdybych přitom sám sobě nešlapal na vocas! Ani jeden z nás ovšem netušill, do jakých rozměrů se časopis rozroste. Neměli jsme přitom žádné materiální ani finanční prostředky, vyjma svých zaměstnaneckých almužen, byla to zkrátka frajeřina. Ale jak říká Luke Jackson, hrdina filmu "Frajer Luke", který po sázce snědl padesát natvrdo uvařených vajíček: "To je právě ta frajeřina - nemít na to!"
Obálka prvého čísla OSLÍCH UŠÍ
Inspirací pro název OSLÍ UŠI mi byla věta z díla mého oblíbeného protirežimního písmáka Karla Havlíčka Borovského "Král Lávra má oslí uši, král je ušatec!" A mít v názvu převážně hudebního fanzinu orgán sluchu je ... a jsem já to přece jenom Osel, zrovinka včil mi to slovo vypadlo! No nic, každý si jistě za domácí úkol doplní sám, že. Opravdovou pomocí při výrobě prvního čísla byla nabídka Pavla Komínka, zpěváka skvělé androušsko-pankýšské kapely STARÁ DOBRÁ RUČNÍ PRÁCE a vydavatele podzemního občasníku MAŠURKOVSKÉ PODZEMNÉ, který se jako vyučený knihař nabídnul, že tu nehoráznou papírovou bichlajznu nezištně sváže. Vyšlo pouhých deset kusů (na vyšší počet čísel už prostě nebyly peníze) a zbývalo vyřešit distribuci. Já jsem nechtěl, aby se se zakoupením výtisku časák válel u někoho v šuplíku, nechtěl jsem, aby kdokoliv mohl říkat "Mám Oslí Uši!", dotyčný by byl totiž ušatec. Šlo přece hlavně o to, aby se mezi našince šířili informace. Oslí uši č.1 byli tedy zadarmo, nikdo si je nemohl koupit, nikdo je tudíž neměl právo vlastnit, což také bylo v časáku výslovně uvedeno. A tak jsem pro volnou distribuci převzal systém Venci Malíka, mimořádného hudebního nadšence odkudsi z hlubin jesenických hvozdů, který šířil na kazetách kompilace málo dostupných zahraničních nahrávek - zkrátka vždycky s každým "číslem" rozeslal jednotlivé kazety na různé adresy a přiložil seznam dalších "učastníku provozu", kteří měli po vyposlechnutí kompilaci obdržet. Já jsem žádný jmenný seznam už kvůli politické bezpečnosti čtenářstva v tomto ohledu neuváděl, spoléhal jsem na samospád. A tak deset geograficky vhodně zvolených osob obdrželo bud poštou nebo osobně po výtisku. Do jaké míry to fungovalo nevím, osobně jsem nikdy žádné číslo do rukou nedostal. Asi jsem byl vyhodnocený jako politicky nevhodný.
Během tři let vyšly tři čísla Oslích uší, pokaždé zhruba obdobného rozsahu a obsahu, včetně mých originálních grafických listů, jejichž součástí byl barevný sprej, takový drobný unikát v tehdejším světě graffiti kultury. "Barevné" (tedy posprejované) byly i některé stránky. Druhé číslo mělo obálku osla s červeným čírem a vyšlo v nákladu dvaceti kusů, prodával jsem ho tentokrát tuším za stopadesát vočí, což dělalo sotva náklady na tisk (xerox) každého jednotlivého čísla. Kdyby se fanzin rozdával tak jako tomu bylo poprvé, nikdy by nemohlo vyjít číslo další. S třetí várkou oslonovin jsem už tušil, že se s největší pravděpodobností jedná o labutí píseň, a tak jsem Oslím uším s pomocí pěti prstů na levé ruce a pěti na pravé vystrojil, co se týče vzhledu, extra nóbl funus. Moc hezké to tehdá měly! Ke sprejům jsem ještě přidal xeroxem odlišně barevně tonované stránky. Tentokrát již nebylo na obálce "logo" OU, ale fotografie skutečně nejpunkovějšího punkera tehdejší bolšánské éry - Ivoše "Kačera" Kachtíka. Číslo vyšlo v nákladu třiceti kusů, jeho součástí byla originální kazeta s potiskem jako zvukový doprovod k obsahu, každy kus jsem prodával myslím za dva a půl kiliánu. A to už jsem byl v mnohých očích za těžkého žida, ač třeba jenom prázdná kazeta C-60 mě stála sedm pětek. Naštěstí jsem v té době už dávno chodil kanálama. Nemělo smysl klohnit čtvrtý nášup, nebyla by to už ani frajeřina, ale čiré zoufalství. Finančně jsem byl na huntě, trvalý spánkový deficit za uplynulé tři roky toho zarytého osla ve mě také řádně uondal, ale hlavně: fanzinu se nepodařilo vytvořit trvalejší tým spolupracovníků a přispěvatelů. Ti, co se okrajově prohnali jeho "redakcí" sledovali jiné cíle, například Martin Valášek později založil fanzin vlastní (což mi tehdy, přiznávám se bez mučení, samým překvapením lehce pozvedlo levé obočí), následně na punk zaměřené hudební vydavatelství Malaria Records. Z obdobného soudku: na té malé české punkové scéně velmi činorodí bratři Ježkové z nedalekého Olomouce, pokrevní kamarádi Petra Urbáška, namísto spolupráce s OU začali vydávat vlastní fanzin SRAČKA. Dodnes si jednou za sto let kladu otázku, zda se náhodou šeptandou nerozneslo, že u mě si nevychutnají v české kotlině tolik oblíbené vzájemné poplácávání se po ramenách, nebo zda si chtěli jen sami pro sebe
urvat svých warholovských patnáct minut slávy. Mě to další tříštění odjakživa roztříštěného připadalo kontrapruduktivní, ale zase připouštím, že jak MALARIE tak SRAČKA, která opravdu nemohla zvolit příznačnější název, byly punkové fanziny ve své čiré krystalické podobě. Osobně jsem obdivoval brněnský neortodoxní ŠOT, který vydával Luboš Vlach. Ten maník uměl o hudbě velmi zasvěceně a poutavě psát. ŠOT, na rozdíl od OU, obsahoval spoustu původního materiálu, takže moje bledá závist byla na místě. V té době se navíc s politickým převratem začal společenský led, po kterém se tak fajně bruslilo, lámat a jednotlivé kry se od sebe rychle vzdalovaly. S informacemi se najednou roztrhl šourek a potištěné polistopadové listí se začalo shůry sypat jako uschlý hnůj. Ohlasy na Oslí uši byly pochopitelně kladné a uznalé, já ale veškerou tu chválu kvitoval vícemně s pouhým zadostiučiněním. Vzít to do důsledku - ono by bylo jaksi nepatřičné, když už ne přímo trapné, za tehdejší situace a podmínek jakýkoliv obodobný počin ještě kritizovat, to by si nelajsnul nikdo, byť já bych každou případnou kritiku vítal. Chvála je příjemná, ale kritika posouvá dál. Na druhé straně, bych při nejlepší vuli nebyl s to cokoliv dolaďovat či vylepšovat. Do fanzinu jsem ze sebe vyždímal první poslední a "technické (ne)zázemí" skýtalo přísně omezené možnosti. I po letech jsem tu a tam dostával pochvalné dopisy a žádosti o výtisk, kterým jsem bohužel nemohl vyhovět. Jedna "groupies" mě dokonce vyhledala osobně a (cenzurováno). Jak patrno, vždycky se dá nějak vyhovět... Kterýsi dnes renomovaný žurnalista mi napsal, že si na každém čísle "pochutnával jako na té nejlepší irské whisky", potěšila mě neustupná žádost pozdějšího kolegy v redakci MAŠURKOVSKÉ PODZEMNÉ a ještě pozdějšího majitele pražského hudebního vydavatelství Black Point zaměřeného na český androuš, Oldy Šímy - "Já je prostě chci!" Takové žádosti se nedalo odolat a tak jsem mu tehdy jeden výtisk klopotně sehnal. Doneslo se mi, že jednotlivá čísla fanzinu, tohoto "monstra", jak se kdosi kdysi na internetu vyjádřil, skončila jako "vzácný přírůstek" (slova ředitele knihovny a experta na samizdat pana
Jiří Gruntoráda) v pražské knihovně zakázané literatury LIBRI PROHIBITI. Jedna známá, která si tam kdysi šla Oslí uši omrknout, mi pohoršeně líčila, že měla dojem, že si snad bude muset běžet umýt ruce, než jí fanzin "ale výhradně jen ke stolečku" půjčí. A prý: "A ještě se tam na mě pořád jakejsi chlap chodil koukat, asi jestli obracím listy dostatečně opatrně!" Tolik hlasy zvenčí, tedy žádná schíza. Nejen v souvislosti s OU a nejen s odstupem času bych se rád důsledně vymezil proti všemožným těm "ouholičkám" ("To je taková strašně škaredá dětská nemoc, víte?" - Rychlonožka) a tradovaným mýtům o tom, co všechno za těch zlých komunistů nešlo. Šlo ledascos. Bezezbytku platí fráze, že nikdy to není v režimech, ale v lidech a jejich vstřícné předposranosti. Jářku, neslyším snad již včil odkudsi, že tohle jsem si mohl odpustit..?
"...v tomto údolí umírajících hvězd v tomto dutém údolí v tomto zlomeném jícnu našich ztracených království na tomto posledním místě setkávání společně tápeme a vyhýbáme se řeči shromážděni na tomto pobřeží vzduté řeky..."
Materiál do každého čísla se sháněl věru krkolomně, Eliotova "Pustina" hadra. Obdobu mé "práce" si dneska vychutnávají pouliční a podomní prodejci a sjednavači smluv čehokoliv: "Dobrý den, mohl bych vás prosím vás ... aha... tak vám přeji krásné odpoledne..." Ale já ve svých letech už prošel důkladným školením socialistického vzdělávacího systému a měl jsem stále přičinlivě na paměti, že "Iniciativě se meze nekladou." A v kombinaci s intošským "Jen malý člověk si klade malé cíle." a lidovým "Vydrž,
prťka, vydrž..!", to byla vskutku nehorázná brnkačka. Rozjel jsem tak čilou korespodenci, že pošták, bytostným založením veselá kopa, mě začal zdravit velice nevrle. Agenda se stále rozrůstala, získávat kontakty v zahraničí bylo v podstatě jednoduché, protože tady například kolovala originální čísla informacemi neskutečně natřískaného amerického undergroundového fanzinu zaměřeného na punk - MAXIMUM ROCK N ROLL. Redakce MRnR ovšem měla barák jenom pro sebe a angažovaly se tam desítky lidí, fanzin měl dvě přehršle přispěvatelů a distribuci po celém světě. Jenom stránek "nad dopisy čtenářů" měli tucet a kousek. Myslím, že uspěšně fungují dodnes. Kontakt na mě se začal také pozoruhodnými cestičkami šířit za hranicemi., občas jsem obdržel i nějakou "nevyžádanou zásilku". Tak mi například jednoho škaredého dne přišel balíček z Francie s knihou JUDASJESUS, takovou kompilaci intelektuálních příspěvků od tehdy již celosvětově slovutných punkerů. Autor kompilátu (později mi zaslal ještě autorský výtisk jeho knihy o Rimbaudovi) byl přítelem tehdy málo známého herce Marka Vašuta, což bylo vskutku bizarní. Do zasílky neuváženě vložil dvacetifrankovou bankovku a tak jsem musel osobně na poštu a celý balíček se pod dohledem paní ředitelky a jakéhosi mě neznámého pitvorného pána s pleší a v šedém saku - já jsem těmto týpkům soukromě říkal "moskevští inžynýři" - důkladně protřepal. Netuším, kolik deka mé vlastní prdele mi zachránil následný politický převrat v roce 89. V souvislosti se získáváním materiálů bych rád s velkou úctou vzpomenul a aspoň tímto způsobem dodatečně vzdal svůj hold jednomu mě neznámému "pražskému pepíkovi" jménem Petr Štembera (bez záruky), ještě starší "houní", než jsem byl já, který byl v kontaktu s Vencou Malíkem. Tento geroj chodíval na britskou a americkou ambasádu poptávat tam dostupný MELODY MAKER a NEW MUSICAL EXPRESS, rukou (!!) přepisoval vybrané články, doma je překládal, přepisoval na stroji a následně v průklepech šířil bez odměny mezi své známé. Jenom vytříděných věcí pro případné potřeby OU jsem měl doma kopu zvíci jezedˇáckého stohu! Ještě je potřeba připomenout, že i díky stále běžnějšímu přístupu ke kopírovací technice začala "bujet"
fanzinová scéna, ve které získali mnozí jedinci možnost uplatnit své ambice, takže dinosaurus jménem Oslí uši mohl v klidu zmírat po přesličkách. Dnes je dílem lekrační a dílem potupná nutnost připomínat mladším ročníkům v jejich kravských rozhledech, že v dobách krále Gustáva prvního Opeřence neexistoval ani internet, ani mobil a že přístup k tzv. "pevné lince" byl značně omezený, kontakty se musely odbývat složitě poštou, nejlépe osobně. A tak mi kromě všeliké pachuti v ústech zůstala spousta veselých "historek z natáčení". Vzpomínám si, jak jsem omylem zničil poslední stránku jakéhosi rozsáhlejšího materiálu z Melody Makeru, který jsem už druhý týden překládal. Nezbylo než si v práci vyžádat dovolenou, odjet do Prahy, vyhledat nějakou akademickou půdu, kde kýžený výtisk skladovali, trefit se do odpolední pracovní doby, bylo zrovinka úterý a otevřeno pro veřejnost měli až ve čtvrtek (mezitím hledat přístup k telefonu a modlit se, atˇto v práci někdo dopoledne zvedne a omluví mě, že nedorazím), vystát několikahodinou frontu před xeroxem mizerné kvality, který se neustále sekal, a s kořistí se třetího dne šťastně vrátit domů, tedy znovu absolvovat čtyřhodinovou cestu vlakem v uličce u hajzlíku, v pozoru, spolu s dalšími třiceti šťastlivci loktaři, kterým se nějak podařilo do uličky vagonu zvenku taky nacpat. Doma jsem zjistil, že mi obsluha kopírky ( po mnoha desítkách minut vzájemného boje jsme se už doslova nenáviděli, já měl od každé velkoformátové stránky MM snad desítku xeroxovaných listů A4 kopírovaných ve stylu "pokus-omyl", které se ovšem museli krvavě platit) právě ten potřebný kousek vytiskla jen zpoloviny.
"Continuing the story, humanity stumbles gone is the glory, thereˇs a far distant rumble" "Příběh pokračuje, lidstvo klopýtá Sláva je pryč, je slyšet vzdálený rachot" VAN DER GRAAF GENERATOR´s "AFTER THE FLOOD"
Po uzavření třetí a poslední kapitoly Oslích uší a po krátkodobém, o to však intenzivnějším rock 'n' rollovém životním stylu, jsem jednoho šedivého a kalného rána vlezl z mladické nerozvážnosti a v těžké kokot-covině do chlívku k pašíkovi (lidově: "mašurkovi") jménem Šavel Silvestr a vše bylo zase normalizačně pestr. Cituji kousek historie z oficiálních stránek undergroundového časákozpytu MAŠURKOVSKÉ PODZEMNÉ: 1991 – 1993 Rosťa Bezděk (pseudonym Osel) ještě v 80.letech opisoval a dále rozšiřoval Mašurkovské podzemné aniž redakce cokoliv tušila. Po tomto objevu byl nadšeně uvítán v redakčních řadách. Časopis pozvedl graficky a především obsahem. Současně ještě dělal punkový občasník Oslí uši, který patří k tomu nejlepšímu, co tady vzniklo a dodnes kupodivu nijak nezestárnul. V říjnu 1992 oba časopisy fůzují a Osel se stává u čísla 15 šéfredaktorem. Pak odchází po svých dvou nohou. Titulní obálka č.13 byla vyvedena moc pěknou původní kresbou Oslíka a Mašíka drandícího na jakési pojízdné plošině, oba jako Večerníček rozhazující do vzduchu výtisky OU a MP. Psal se rok 91 a já jsem jako součást "přílohy" našeho plátku sepsal obsáhlejší slovník anglické sprostomluvy, tak jak jsem ji dříve pochytal hlavně ze zahraničních androušských fanzinů, což v té době byla věc nevídaná a neslýchaná. Fuck. Ten slovník a zároveň jakási mini-konverzační příručka se pyšnil bulvárním jan-ámosovským titulkem "BĚŽ DO PRDELE, TY KURVO ZKURVENÁ!" a já se téměř obával, že celá věc u cenzora Komínského neprojde. Inu: prošla, co by ne! Shodou okolností mi bylo právě v té době umožněno ( z mimořádné nouze a nedostatku angličtinářů) vyučovat řeč na místní průmyslovce, což bylo s ohledem na muj vnější "obal" také nevídané a neslýchané, o leckdy lidově domýšleném - obsahu nemluvě. Protože jsem byl se žáky - na rozdíl od sboru pedagogů - zadobře, přitočil se během jedné hodiny ke mě velice spiklenecky mladý číman s tím, že má pro mě něco moc seznačního, z čeho bychom se mohli třeba také učit... "...a kurva( zkurvená)!", ujelo mi při nahlédnutí do matroše. Bylo pozdě na jakoukoliv akci, četné kopie už zhusta kolovaly po škole, aby byly vzápětí odchyceny. Nastalo vyšetřování, já jsem na
pedagogické radě obdržel jeden "výtisk" a byl jsem požádán o vyjádření. Chvilku mi trvalo, než jsem se opanoval, zorientoval a pochopil, že se po mě nežádá "vyjádření" ve smyslu "vysvětlení", ale jen něco jako "odborný posudek". Se zadnicí zmáčenou potem jsem poté jako zdatný rétor velice moudře zahovořil a na závěr svého proslovu se od takové práce jako slušný pedagog štítivě distancoval. To zminˇuji hlavně proto, kdyby někdo pojal báječnou myšlenku zaměstnat mě jako tiskového mluvčího. Jsem schopen vykecat každou buznu i z globálního oteplování. Dodnes mě propalují neúhybné rentgenové oči matikáře, všeználka a kardinálního rošelijé na půdě školy vezdejší. Na půdě MP, této konečně rozjeté androušské mašině, jsem byl šéfredaktorem, posléze redaktorem, posléze překladatelem, posléze přispěvatelem (mým posledním příspěvkem byla pravdivá tragikomická povídka o válečném střetu s hordou h-romských cigošů na vepřovském nádraží nazvaná "Osel a opice") a posléze - jak uvádí tiráž č.17 "topičem a hlavním brzdičem". S odstupem času si obzvláště cením onoho dvojsmyslého "topič". MP se po mém odchodu samozřejmě nepotopilo, frčelo plnou parou vpřed. Na palubě v té době už stáli pevně rozkročení onačejší podzemní kábrtové: Olda Šíma, velmi kvalitní písavec (a šéf hudebního vydavatelství BLACK POINT ), který řičel do větrného tunelu: "Celý časopis je dost DOLEVA, jsem na to dost alergickej!" a Vladimír "Lábus" Drápal (později šéf GUERILLA RECORDS) také s kvalitním pérem, který to dotáhl v místě svého bydliště až na ředitele kulturáku. Všímavý Šavel Silvestr, v občanském průkazu řečený Pavel Komínek, tu a tam jako kozí bobek utrousil poznámku, že ve svých rozhovorech s underground V.I.P. také nemusí být Lábus vidět na každé otištěné fotce. Třetím výkonným komínem na impozantním Podzemnicu byl Halfskin alias Milan Mézl, velmi rád jsem četl jeho recenze psané obeznale (i když to asi nebude to pravé vořechové slovo), s nadhledem a vtipem. Svatá redakční trojice! To říkám bez špetky jízlivosti, MP mi v dobách svého rozkvětu přišlo jako taková malá česká obdoba celosvětově proslulého amerického HIGH TIMES (v překladu nejen "Nejvyšší čas", ale i "Čas zhulenosti"), z kterého se také přebíraly příspěvky. I v tom malém dobrovolném kroužku českého undergroundu
obecně však bylo velmi oblíbeným sportem vzájemné mytí prdelí a okopávání kotníků, a tak si Mašurky díky soustavnému velebení marihuany a vnášení potřebných informací do každého čísla vykoledovaly od zlých jazyků přízvisko "Malý zahrádkář". Byla to hanebná odveta ze strany punkové redakce ANIMAL S.O.S., která se šeptandou dozvěděla, že komunita "piva a řízků" jejich fanzin, neustále zveřejnující fotky makaků různě trápených v laboratořích, nazývá posměšně "Opičí magazín". V té době jsem už ale stál notně stranou výpravného seriálu "džunglí a cirkusem", s č.15 jsem s prací sekl, smekl a rozběhl se za odhozeným širákem v dál. Zdlouha a špatně: zdálo se mi, že nemám věci plně pod kontrolou, zvláště když v jednom z čísel vyšly jako ilustrační doprovod mé koláže ve společnosti s kolážemi již zavedeného básníka a spisovatele Miroslava Huptycha, nebo když byl jako hotové dílo (!) zveřejněn můj teprve nahozený šmírák komiksu a povídky na pokračování, jednalo se o takovou parodii na Rychlé šípy. Nutno podotknout, že dílo pana Foglara bylo v úzkém levičáckém kruhu redakce, tedy mě a Šavla, považováno s úctou a jednotlivé zpotvořené citace prosakovaly v narážkách v písmu co chvila. Tehdy se mnohým čtenářům zdálo, jak jsem bokem zvěděl, že s Oslem asi nebude všechno (mo) mentálně až tak v cajku. Na vše jsem z nížin svých hlubin vysoce nazřel a se zíváním zhodnotil, že "To nejmenší co můžeme udělat je zamávat si", abych si tímto vypůjčil z titulu alba mých milovaných Van der Graaf Generator. A "After the flood", po mě potopa... Mašurkovské podzemné najelo na mělčinu až s číslem 25. a hnípá tam dovčil. Škoda lásky! Nebo Folcvágn..? V rozsáhlém dokumentu České televize o historii rock n rollu v naší dvojocasé socialistické vlasti, ve které tak proklatě chyběly banány až se po převratu horlivým přičiněním vlastních obyvatel sama stala banánovou republikou, je o MP několikaminutový šot , ve kterém vystupuje vydavatel Šavel. Po shlednutí jsem jen zdánlivě smutně zahýkal, že do kamery také mohlo padnout, že rozebraného nákladu 1.500 kusů ( č.1 začínalo s jedním jediným strojopisem a jsme -li u nákladu, tak jen pro srovnání: dříve zmiňovaný slovutný Maximum Rock ´n´Roll s celoplanetární
distribucí měl kolem 10. 000 kusů a nikdy se zcela nevyprodal) se dosáhlo až po fůzi s OU, kdy MP převzalo i "členskou základnu" s velmi zvědavým očekáváním. A ještě drobnost: Šavel uvádí, že nikdo z redakce za svou práci nedostával z pochopitelných důvodů honorář. Musím na sebe prásknout, že mě osobně kdysi vyplatil dokonce několika tisícovkama, jenž ale vzápětí nepříjemně znehodnotil nejapnou poznámkou, že to je "na to kolo pro tvý děti", když prý tak pořád skuhrám, že jsem díky MP věčně švorc. Už si nevzpomínám, ale mám dojem, že mé děti mrkev pro Osla ostrouhali. A já se probudil do dalšího šedivého a kalného rána se strašidelnou kokot-covinou...
"Jsa Čechem, pořádám koncerty české. Tož přece jest nám Čechům volno, abychom svých vlastních koncertů směli pořádati. Anebo jest české obecenstvo k tomu méně způsobilé? Mám za to, že naše dobré jméno jakožto národa hudebního jest dosti staré a známé. I jest úlohou umělce, pravou láskou k vlasti nadchnutého, aby jméno to více a více povznesl. Já činím toliko začátek." BEDŘICH SMETANA, Slavoj, 1.10.1862
S prvním číslem Oslích uší se také datuje vznik, nebo založení MOTHERFUCKER DISTRIBUTING COMPANY, tedy "distribučního společenství spřátelených jedinců s mezinárodním stykem" jak velkohubě stojí ve "stanovách firmy", jejimž jediným členem jsem byl já, sám sobě dycynky nepřítel. Ale co to povídám - člen! Byl jsem general director, top manager, top office accountant a vedoucí odboru řízení lidských zdrojů, mimo mnohé jiné... Vědět tehdy, že bezbřehým modním nadužíváním "fuck" poztrácí slovo jakékoliv kuličky a přijde o svou chuť zakázaného ovoce (vždyť ani Jim Morrison si ve své době nedovolil více než jen hláskovat F.U.C.K., a uvodní bombastická řeč z koncertu michiganských proto-punkerů z roku revolucí 68 "Kick out the jams, motherfuckers..!!" je dodnes cudně vypípavaná), jistě bych firmu nazval UMCARÝJA PRSTY V PIČI, nebo tak nějak. Dnes mi svým vyprázdněným "slovníkem ulice" pijí krev obézní negerští
"muthas" z U.S. of A. a vzhledem k tomu, že ji mám modrou, je na bíle dni, že pod černou kůží výrazně barevně tratím! Mimochodem, co se týče rapu, či hip-hopu, či kýho toho zmutovanýho a zvulgarizovanýho čerta, je fascinující, že hudba těchto blahobytných špekbuřtů ověšených žlutými řetězy, ve mě vyvolává nelibé pocity, jakýsi seznam negací, patologických psychiatrických diagnoz, kdežto původní blues, tedy hudba jejich otců a jejich otců, zbídačených a vyzáblých otroků z plantáží a kriminálů ověšených řetězy černými, pocity naprosto opačné, radostné, povzbuzující. Tím chci jen připomenout, že punk rock je přes klasický rock n roll pouhou přímou odnoží zelektrizovaného blues. Ale je možné, že se nemýlím. MDC (těšilo mě, že stejnou zkratku měla moje oblíbená ultrarychlá hardcorová kapela MILLION DEAD COPS, milion chcíplejch fízlů!) nebyla samozřejmě zaměřená na žádný profit, rozehrávání bylo zdarma, zájemce o nahrávky se podílel pouze na nákladech spojených s doručením poštou. Akorát byl duševně zatížen žádostí o pomoc při rozšiřování katalogu, tedy dobrovolným sháněním dalších nahrávek. Občas malý český škudlil poukazoval na cenu kazety, která odpovídala ceně v maloobchodní síti. Ten se ale rekrutoval z řady těch punkrockových spoluobčanů, kteří byli v přímém spojení s místním vexlšrotem a nakupovali levněji a navíc kvalitněji například v Tuzexu. Já součástí těchto tajnosnubných kanálů nebyl a proto jsem raději uvítal, když si každý poslal kazetu svou. Tím se dotyčnému zase prodražilo poštovné, slevnilo inkognýto (vzhledem k občasnému prošťourání balíku ze strany autorit) a tak raději zanecháme malé násobilky. Pro činnost se sháněním nahrávek bych mohl použít spoustu moc pěkných a výživných metafor, nevyjímaje tu o chcaní proti větru. Zkrátka šlo o to komunikovat po krkolomném obstarání jména či adresy buď prostřednictvím pošty (a s nadějí na odpověď padesát na padesát investovat do sladkých lákadel v podobě zaslání nějaké hudební chuťovky grátis, protože na obyčejný dopis reagoval málokdo), nebo přímo a to při sebemenší příležitosti koncert, hospoda, osobní návštěva "na blind" - s kdejakým vohráblem, které mě nejdříve vyhodnotilo jako pohůnka tajné
policie a potom odkázalo k dalšímu vohráblu, které mě odkázalo bud ˇněkam, nebo k dalšímu vohráblu, které mě odkázalo... tak dlouho, až jsem se zkrátka dostal ke zdroji, který už v té době dávno věděl, že jsem estébácký vyzvědač a nic mi neposkytl. Také jsem cestoval po vlasti s kazetovým double-deckem pod paží po vzoru "field-recordings" á la profesor John Lomax, Charles Seeger a jiné celebrity amerického universitního světa, já osobně mám z té doby čestné doktoráyt asi ze tří policejních služeben. Jedno zatčení obnášelo obžalování z rozkrádání socialistického majetku, když jsem se asi na deset minut napíchnul v čekárně olomouckého nádraží na místní zásuvku elektrického proudu, abych si veselou muzikou zpříjemnil čekání na vlak. Marně jsem při eskortu prosil a naléhal, že vzniklou škodu uhradím. Během oněch "field-recordings" jsem se blíže seznámil se spoustou zvukařů, někteří z nich mi tu a tam věnovali i blazeovaný pohled, víc se nenamáhali. Platila jakási přímá úměra, že čím oficiálnější koncert, tím méně komunikativní zvukaři. Ti vstřícnější z druhé strany černobílého spektra byli ovšem zase vesměs nekomunikativní z důvodů přechodné fyzické zchátralosti. Je jisté, že pro prču samotnou vypichuju ty méně příjemné stránky businessu, ale nebýt spousty ochotných fandů, kteří mi vycházeli nezištně vstříc jen pro tu možnost sdílení, nebyl by katalog MDC tak rozsáhlý. Za všechny bych rád jmenoval například Janka Soldana z mého rodného Uničova, pořadatele soukromých androušských hudebních slavností, který dokonce sám jen tak pro radost vyráběl i obaly kazet. Z jedné jeho akce existuje třeba unikátní a hudebně velmi kvalitní záznam koncertu kapely POSÁDKOVÁ HUDBA MARNÉHO SLÁVY (osobně jejich produkci hodnotím v rámci českého bigbítu nejvýše), originální kazetu mi ovšem nějaký poberta odcizil při návštěvě přímo z bytu. Dnes je nahrávka, tedy druhá kopie, součástí katalogu vydavatelství BLACK POINT.
MDC nebyla zaměřená výhradně na punk, řídil jsem se osobním vkusem. Jen jsem se vyhýbal nošení dříví do lesa (tj. rozšiřování nahrávek z produkce FIST RECORDS - pod vedením hudebníka Mikoláše Chadimy -, "vydavatelství", nebo lépe "šiřitelství" zaměřené převážně na tzv. alternativní hudbu jako EXTEMPORE a ŠVEHLÍK) a nošení vody do studny (tj. rozšiřování nahrávek z katalogu Petra Cibulky, chartisty, který si vzal za úkol rozšiřovat, alespoň tedy zkraje, převážně tzv. undergroundovou hudbu jako PLASTIC PEOPLE a DG307). Alternativa a underground tehdy mezi sebou ideologicky směšně řevnil, kdo je jako větší sráč a kdo větší hrdina, a přitom všechno jedna rodina. Postupem času jsem zjistil, že MDC vlastně do sebe v podstatě absorbuje nahrávky z jakýchsi "oblastních buněk", produkujících muziku takříkajících ze středu své komunity. Existovaly ŠOT RECORDS, RYTMICKÁ MLÁDEŽ, STRES RECORDS, na Slovensku FUKKAVICA RECORDS, i Mašurky měly svůj KLIKOTOČ RECORDS, všechny ostatní firmy dnes k dohledání jak na stránkách OU, tak v rozličných disertačních pracích těch, co potřebují diplom. Jediným vlastním výrobkem MDC bylo "album" kapely SMRT MLADÉHO SEBEVRAHA, velmi skočného oi punku od Vsetína pod rozmáchlou taktovkou kytaristy Romana Morocze. Roman mi tehdy přinesl domů asi pět odrbaných kazet jejich nahrávek, ze kterých se vybralo co třeba, sestříhalo, přetočilo, namnožilo vyšly dva kusy a celý náklad byl mezi námi ihned rozebraný. Roman kazetu u mě při odjezdu vzápětí zapomněl. Přepsal jsem a přeložil texty pro distribuci za kopečky, vyrobil obal. Dnes je album v distribuci opět BLACK POINTU. Pokud obsahuje originální obal, je na něm anonymní silueta sebevraha (do které může každý dosadit foto svého fyzična), který se snaží zachránit před rychlíkem řítícím se z tunelu naděje svižným šplháním po laně, na kterém se krátce předtím chystal oběsit. Osobně jsem vyrobil asi tři desítky obalů pro různé kapely, které už ovšem dávno mohly mít svůj vlastní, o kterém jsem neměl potuchy. Těsně po převratu jsem svou kolekci obalů zapůjčil na jakousi výstavu zakázaného umění a od té doby koukám, kde nechal tesař díru. Někdy nosní dírku, jindy řiť- a furt piču, piču... Obaly nemáme, zkuste se zeptat příští týden!
Nejen produkci MDC, ale v podstatě celý svůj archív jsem během té doby z mě vrozené lakoty způsobenou vleklou industriální bídou vyhandloval za jiné nahrávky právě s Petrem Cibulkou a to za jiný hudební matroš. Zkrátka jsem nemohl cálovat ty nehorázné sumy, které požadoval. Sami považte: například nahraná kazeta C-90 stála bez dvou pětek dvěstě vočí, takže si našinec za týdení mzdu odnesl domů dvě kazety plus nějaký ten ilegální strojopisný magazín s podpisovou akcí navrch. A znovu zvažte: kolik čeho byste si vy osobně dnes sami rádi za svůj týdenní plat odněkud odnesli? Takže s pláčem ke křížku - včil už je snad jasné, kdo je " ta svině, která všechny nabonzovala", jak ve vstřícné předposranosti lomil žalostně rukama kdosi z nejmenovaného hudebního šiřitelství, když zvěděl, že kazety kolují nekontrolovatelně i mimo okruh prokádrovaných. Zbývá už jen zjistit, kdo tehdy vydával fanouškům a zájemcům o hudbu čisté lustrační osvědčení. Nebýt Cibulky nikdy by se tak masově nerozšířily nahrávky například báječných PSÍCH VOJÁKU, navíc v té nejvyšší možné kvalitě. Otázku jak to měl Cibulka s financováním a následným vejvarem nalitým do vlastního chřtánu (jak šla šuškanda), nezodpovím, protože nevím a bylo mi to tehdy šumák. Co vím je, že jeho malý byt se podobal nahrávacímu studiu, celou obyvákovou stěnu zabíraly kazetové double-decky a cívkové magneťáky, které jely dnem i nocí, všude kolem různě odložené a štosované přišedší i neodeslané balíky. Vedl si pečlivě evidenci všeho, včetně návštěv, měl k tomu vyhrazenou objemnou knihu. A pak si pro mě přišli, jak se říká. Dostal jsem pozvánku od StB na pokec v souvislosti se zatahováním sítě v rybníku tej naší neoficiální kultury. Jooo, basa tvrdí muziku! Pan vyšetřovatel byl moc hodný mladý pán v šedém kvádru s kostkou, velmi šik bolševik, pořád cucal hašlerky, dokonce mi nabídnul, ale já odmítnul s tím, že už mám v krku knedlík. Pár hodin jsme si povídali, bylo ale vidět, že nic z toho co říkám ho kale nezajímá, dávno věděl všechno. Já jsem ale nevěděl nic a tak jsem pořád - s ohledem na sečtělost v rámci dobrodužné literatury - čekal toho druhého vyšetřovatele, toho zlého. Nepřišel.
Pak táčky skončily a pán zavelel: "Tak jedem..!" "A kam?", vecu a on že k nám domů "trochu se porozhlédnout". Já měl sice doma uklizeno dávno, přesto mi srdce spadlo z kalhot mezi kolena. Ještě mi tak doma pod psací stroj podstrčí cihlu heroinu a já budu mít voplétačky s ouřadama! Vezli mě po pansku služební Volhou, ovšem směr Brno. Osmělil jsem se při vidině "s rozbitou lebkou do příkopy pad, plakala Maryčka Magdonová", že jako tudy cesta nevede a tak, a namoutě - oni to opravdu otočili, řidič se prý spletl. To už jsem byl ve voze Volze na koni a spustil nářky jako starý cigán: :"...chudobný som, nič němám pánko, prisámvačku, syn chorý, žena těhotná..." - což byla všechno pravda. Že jsem měl chrabře vykřikovat něco o povolení k domovní prohlídce, sedat si na zem a podobné výstřelky? Je vidět, případný hloupý čtenáři, že nevíš, jak rozkastovaná byla vrstva protistátních živlů, u táboráku přidám pár šťavnatých storek, anebo si přečti knihu "Nechte mluvit Kachtíka", kterou možná napíšu. Nakonec "šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn" automobilu kývli, že k nám tedy nepůjdou (byla už přece jenom poledne, doba oběda, a oni zastavili zrovinka před zájezdním hostincem), když jim něco donesu do auta. Přinesl jsem myslím něco upečené v polooficiální Jazzové sekci a pár kazet od Cibulky s trochou té omáčky kolem, co také jiného byste od provařeného bonzáka čekali, že. A pak jsem se zase vrátil šťastně domů, žena že bude oběd a že skočí do onoho hostince pro knedlík... "Nikam! To už tady dneska bylo..!"
Osel
KOSA Z NOSA
Autor:
Boris Ondrejička, výtvarník, spevák kapely KOSA Z NOSA O hudbu (elektronickú a rockovú) som sa začal intenzívnejšie zaujímať, keď som mal 13 (1982). Vyrastal som v Bratislave. Toto miesto bolo v antike najsevernejším cípom Limes Romanum oddeľujúcim ich svet od sveta barbarov. Rimania vravievali, že za touto hranicou sa nachádza koniec sveta. Tradovalo sa že ak sa chce niekto stať básnikom musí ísť až na kraj sveta – za brehy tejto rieky. Bratislava dnes leží na hranici s Rakúskom, čo v 80. rokoch znamenalo pre západ najvýchodnejšiu hranicu ich boku s našim. Na rozdiel od väčšiny Slovenska tu bolo preto možné nerušene sledovať program rakúskeho rozhalsu a televízie. Sledoval som programy Music- Box a Nachtexpress na O3, Kunstradio s Wolfangom Kosom na Or a televízne Kunststucke v piatok v noci s brilantným Dietrom Mohrom. (Treba pripomenúť, že
neexistoval internet.) Postupne som si začal z toho rádia pesničky nahrávať na kazety. S Braňom Špačkom sme si tie kazety začali vymienať a veľa sme o tých pesničkách a kapelách debatovali. (Navyše sme spolu založili kapelu – KOSA Z NOSA). Keďže sa jednalo o vysielanie v nemčine vrátane názvov zväčša v angličtine (angličtina rakúskych moderátorov) tak sme boli nútení tieto dáta foneticky prepisovať, čo veľa krát plodilo chybné informácie. Jedna vec však bola na celej tej situácii bolestivá – keď viedenské rádio propagovalo koncert vo Viedni a ja som bol zo zmyslu tej informácie úplne vylúčený, lebo som tam samozrejme nemohol ísť, aj keď to bolo blízko. V Bratislave v tom čase existoval aj čierny obchod s platňami (CD bolo ešte v plienkach). Boli to nedeľné burzy ktroré vždy z času na čas menili svoje miesto – Medická záhrada, Na vŕšku pri Klariskách, Sad Janka Kráľa. Dali sa tam platne kúpiť,alebo za 20 korún nahrať. Tieto burzy boli dôležitým miestom stretnutia rozličných ľudí podobného myslenia. Burzy trvali vždy tak do jedenástej pred obedom, kým neprišli policajti a ľudia sa nerozpŕchli sa na všetky strany. Musím však povedať, že som tam nikdy nezažil žiadne násilie, stačilo, že sa v diaľke zjavilo auto a všetci „nenápadne“ odišli. V centre mesta, na jednom z najprominentejších miest, na námestí Slovenského národného povstania, bolo Poľské kultúrne stredisko (je tam dodnes), kde bola aj predajňa vydavateľstva Polton. Polon vydával aj tituly, ktoré boli vo vtedajšom Českoslovesku ilegálne, takže keď ste si kúpili napríklad „Fresh Fruit For Rotting Vegetable“ od DEAD KENNEDYS (Cleopatra DKS 3 1980 / Polton 1987) a vyšli ste z obchodu, tak ste vonku na ulici držali fakticky zakázaný obsah. To len ilustruje aké mimoriadne boli medzi jednotlivými krajinami východného bloku rozdiely v otázkach legálnosti či nelegálnosti prípustnosti jednotlivých prejavov pop kultúry a to ešte dokonca v 80-tych rokoch. Poľsko, Československo či Maďarsko boli na tom v tomto ohľade celkom mierne. Najlepšie na tom bola, samozrejme, Juhoslávia, kde podobné kapely aj naživo vystupovali.
Prvý koncert sme mali (spolu s viacerými kapelami ako LORD ALEX a iné) v roku 1987 v klube dôchodcov na Konventnej ulici. Niektorý z kamošov dostal odtiaľ kľúče za bonboniéru, kvety a fľašu vína. Prišlo tam asi 100 pankáčov. Koncert sa začal poobede a skončil okolo 17. hodiny. Punk, anarchizmus sme nikdy nevnímali ako ľavicový radikalizmus, aj keď drvivú väčšinu publika (komunity) tvorila učňovská a robotnícka mládež. „Ľavicové“ sa nám automaticky spájalo s režimom útlaku, v ktorom sme žili, preto to pre nás bolo absolútne neprijteľné spojenie. Punk znamenal priestor bezbrehého sebavyjadrenia, žiaden konštruktívny odpor či hnutie, len surová pubescentná rebélia voči akejkoľvek autorite. Áno, niečo tak otvorené ako mýtická rieka, čo nemá brehy. A navyše všetko, čo znelo ako tvrdá hudba a nebol to jasne heavy metal, sa považovalo za punk rock, aj R.E.M. A tak sme zistili, tiež až oveľa neskôr, keď sme objavili kapely ako UNCLE TUPELO, že hráme asi alt-country, lofi alebo niečo podobné ale pravdepodobne nie punk rock. ... (Krátené...)
Text bol pôvodne publikovaný ako súčasť katalógu k projektu Küba – Cesta proti prúdu, 2006
Alternatívny naïve punk z Bratislavy Download: http://muzika-komunika.blogspot.sk/2014/03/sigela-3-sonxdemo-2014.html
Kontakt na MUZIKA KOMUNIKA zin: miso.komunikacia@gmail.com