Zatímco gotika plynule navázala na románské období, následující renesance se od ní vědomě distancovala a hledala inspiraci v antice. Italský humanista a kritik Giorgio Vasari o architektuře gotiky znechuceně napsal: „Tento způsob vynalezli Gótové, neboť potom, co zničili starodávné stavby a ve válkách usmrtili architekty, zbyli jen ti, kteří stavěli v tomto stylu. […] Kéž Bůh ochrání všechny své země před takovými nápady a takovým stavebním stylem.“
Gotika se všeobecně rozděluje na ranou, vrcholnou (mezi 13. a 14. stoletím) a pozdní, která se datuje do první poloviny 16. století. Poprvé se objevila v Normandii společně s investicemi bohatých měšťanů v Île-de-France roku 1120.
Vrcholný a pozdní středověk gotiku ovlivnil novým rozvojem měst a osobní soukromou zbožností vedoucí k emancipaci člověka jako jednotlivce. Změny se projevily nejprve v sochařství, respektive na tvářích svatých a andělů. Zpočátku jsou vznešené a přísné, později převažuje krása a úsměv, jak lze spatřit třeba na sochách katedrál v Remeši a Chartres.
K nám gotika dorazila ve 14. století zásluhou Karla IV., který ve Francii od dětství a studií pobýval.
Móda
V gotické módě platilo, že čím delší špičky, tím výše na sociálním žebříčku středověký občan stál. Aby elita neklopýtala, ohýbaly se vpředu až do spirály nebo se přivazovaly ke kotníkům a holením. Nejdelší špičky pak nosívali šašci profesionálové.
Románský volnější šat vystřídal přiléhavý graciézní oděv, který se střihem přizpůsobuje postavě. Rytířská kultura přinesla nové estetické ideály. Mužský idol byl zženštilý, chlapecký mladík s nakadeřenými dlouhými vlasy ozdobenými květinami, oděný podobně jako ženy do dlouhé sukně. Rukávy obkreslovaly ramenní oblouky, aby se směrem k zápěstí rozšiřovaly. Měly dlouhé cípy na loktech, které někdy dosahovaly až na zem. Používaly se soukenné látky, podšívané různobarevnými látkami nebo kožešinou. Polokruhovitý plášť bylo módní přetahovat přes hlavu a na prsou spínat ozdobnou agrafou nebo páskou, kalhoty měly často každou nohavici jiné barvy, někdy je nahrazovaly přiléhavé punčošky. V cizině byly tehdy žádané pražské vatované kabáty.
Dobový výrok, že žena má být štíhlá a vysoká jako gotická věž, dobře vystihuje tehdejší požadavky na ideální ženskou postavu. Základem byl jednoduchý spodní oděv s úzkými rukávy splývající na zem. Ke svršku patřil dlouhý řasnatý plášť, v Čechách zvaný klok. Živůtek tvarovaný postranními švy, který byl ve 13. století uzavřený, se postupně otevírá, odhaluje krk a později ňadra. Sukně se nosily prodloužené do vlečky. Jejím prodloužením vynikal tvar boků a požadované esovité prohnutí postavy – ideál gotické stylizace těla.
Vznešené ženy nosívaly přes přiléhavé šaty ještě svrchník bez rukávů a s velkým výstřihem, tzv. surcoat. Přiléhavý šat doplňují rukavice, kontrastující se zelenou barvou gentského sukna, zdobeného vyšíváním. K oděvu patřily také rukavice kontrastní barvy včetně zelené.
Odívání tehdy využívalo hedvábí, samet, brokát, sukna, plátna a kožešiny, děti byly oblékány jako malí dospělí.
Gotická hudba se začala šířit z Francie od 12. století. Byla to doba křížových výprav do Orientu, které zpětně přinášely povědomí o nových hudebních nástrojích. Objevila se loutna (arabsky alud), šalmaj s rezonančními plátky (zurna) a další typy fléten, strunných a bicích nástrojů. Oblíbená byla tamburína s plíšky (daidra), housle a housličky (rybebky a rebce) a další varianta houslí potažených kůží (rebab). Z klávesových nástrojů se zdokonalovaly varhany a první primitivní forma klavíru se objevila ve 14. století.
Hudební vývoj epochy dělíme zhruba do tří období. Ars antique do roku 1300, Ars nova pro skladby mezi léty 1300 a 1430 a poslední období Ars subtilior od 40. let 14. století. Výrazy znamenají v překladu staré, novější a zjemnělé umění.
Různé formy liturgického jednohlasného zpěvu se objevily prakticky od počátků nové epochy. Jednohlasný projev byl zprvu přísně dodržovaný až do objevení vícehlasu v 11. století, který se stal nejcennějším přínosem středověké hudby. Pozdější propracovanou variantu známe jako gregoriánský chorál.
Z ryze duchovních témat skladeb se v průběhu času odštěpila hudba světská a lidová a dále se zdokonaloval vícehlasý projev. Kromě hudebních nástrojů se samozřejmě zdokonalovaly metody hudebního zápisu, až se ve druhé třetině 15. století přiblížil klasické notaci.
Zapisovat hudební myšlenky se umělci pokoušeli již v 9. století. Objevily se tzv. neumy, systém teček a tahů štětcem nad textem písní. Neurčovaly však výšku tónu, takže záznam byl spíš orientační pro interprety, kteří skladbu již znali. Neumy jen naznačovaly melodický pohyb, vývoj melodie od vyšších k nižším tónům nebo naopak.
Ve 13. století se objevila mensurální notace zaznamenávající rytmus. Každá délka tónů měla svou barvu a notace se zaznamenávaly do čtyř a později do pěti linek, taktové čáry se nepoužívaly. Záznam délky tónů a rytmů zavedli Perotinus Magnus, kapelník katedrály Notre Dame kolem roku 1200, který zdokonalil starší verzi také kapelníka Magistera Leonina (*1163 a †1190). Oba patří mezi autory sbírky starého vícehlasu Magnus liber organi.
Další pokrok v notovém zápisu přinesl Philippe de Vitry, nazývaný též Vitriaco (*1291 až †1361) s diferenciací délky tónů a rytmů. Skladatel a básník se věnoval hudební teorii a roku 1322 vydal traktát Ars nova, pojednání o rytmu a notaci. Stal se tím zakladatelem hudebního hnutí stejného jména – Ars nova.
Zpočátku se gotické prvky pouze vnášely do původních románských staveb. Šlo o členité výčnělky a prohlubně, ozdobné věžičky, chrliče, trojlístky okének, konzole nebo baldachýny. Později se architektura stala hlavní nositelkou gotického umění. Nejprve se uplatnila na stavbách prostorných katedrál, které rostly se zdánlivou lehkostí do výšky a dávaly lidem pocit určité nicotnosti.
Technický vývoj a matematika dovolovaly užití dokonalejších konstrukčních prvků. Typické byly vnější pilíře v propracovaném opěrném systému, který zachycoval tlak stěn. Po celém obvodu chrámů se objevila okna s barevnými vitrážemi spojovanými olovem, které zakončoval lomený oblouk, často i v desetimetrové výšce. Opěrný systém žebrových kleneb rozváděl tíhu stropů do pilířů a sloupových podpěr. Žebrové klenby se později vyvinuly do několika typů – křížové, šestidílné, síťové, vějířovité nebo hvězdicovité. Cílem bylo, aby se tlak konstrukce žebry rozvedl klenbou a vzájemně se rušil. Stavělo se z kamene i vysokých cihel, tzv. buchet.
Klasickou gotickou katedrálou je u nás Chrám sv. Víta s několika zdobnými portály a kulatým vitrážovým oknem – rosetou na západní vstupní straně. Stavbu zahájil Matyáš z Arrasu, kterého najal Karel IV. také na stavbu Karlštejna. V práci pak pokračoval Petr Parléř i jeho synové. Jan Parléř byl zase autorem chrámu sv. Barbory v Kutné hoře.
Postupně pronikla gotická architektura do civilních i vojenských staveb, tedy do hradů, mostů, radnic, měšťanských domů i hrázděných lidových staveb.
Nejstarší gotický most stojí dnes v německé Remeši, u nás je to kamenný most přes řeku Otavu v Písku. Konstrukcí mostních oblouků i základní sochařskou výzdobou je velmi podobný Karlovu mostu, na kterém se podílel Petr Parléř.
Hrady, koncipované jako bezpečné sídlo feudálů, bývaly čtvercového půdorysu s masivními zdmi a střílnami a dalšími obrannými prvky. Příkladem může být Karlštejn nebo Zvíkov, zřícenina hradu Rabí nebo Kost.
Po celý středověk pokračovala kolonizace nových panenských území a zakládání měst na zelené louce. Uprostřed mívala města čtvercové až obdélníkové náměstí obklopené měšťanskými domy, radnicí, případně hlavním kostelem. Po obvodech města stály z dobrých důvodů pevné hradby a opevněné, na noc uzamykané brány.
Sochařství bylo v gotice dlouho považované jen za doplněk architektury, např. v průčelích a jako figurální doplněk dekorací, baldachýnů nebo chrličů. První zaznamenaná gotická socha pochází z roku 1140. Byla zhotovena při stavbě katedrály v Île-de-France. V královském portálu o pět let mladší katedrály v Chartres už najdete 12 světců, apoštolů. Vytvořili je přizvaní sochaři z Burgundska.
Po roce 1225 se nový styl rozšířil na východ do německého Bamberku. Tamní katedrála měla největší počet soch na jedné stavbě a roku 1240 tu přibyla první jezdecká socha středověkého západního umění – Bamberský jezdec.
I když byly sochy strnulé s nedokonale zachyceným pohybem, ve tvářích se autoři snažili zachytit duševní stav zobrazených světců, andělů, madon a piet. Postupně se styl sochařů a řezbářů osvobodil od přísných sakrálních pravidel a převažovala volná plastika. Tváře se stávaly jemnější, veselejší i lyričtější, postavy ztrácely strnulost jemným prohnutím v náznaku pohybů. Panny Marie, ať už v podobě madon nebo piet, ztrácely ikonickou šablonovitost, projevovaly lásku k malému Ježíškovi nebo ušlechtilý smutek nad mrtvým Kristem.
Sochy bývaly z kamene či lipového dřeva a potahovaly se suknem pro snadnější kolorování. Tyto úpravy se až na výjimky nedochovaly, proto byla gotika dlouho považovaná za šedivou a strohou. Totéž potkalo omítky gotických staveb. Teprve moderní metody odkryly skryté stopy pestrých barev.
Gotické malířství se naplno rozvinulo asi 50 let po sochařství. Nejdříve se objevilo ve Francii a Anglii kolem roku 1200, do Německa došlo o 20 let později a do Itálie přišlo kolem roku 1300.
Autoři se snažili ztvárnit realitu, ale naráželi na dobové zobrazovací konvence. Navíc malířské techniky stále poznamenával civilizační kolaps po pádu Římské říše, kdy se po mnoha staletích ztratila znalost umělců vmalovat do obrazu perspektivu. Výjevy byly proto v raných obdobích ploché, a to na jednoduchém pozadí jedné barvy nebo zlaceném.
Fresky, deskové malby temperou a iluminace v knihách se postupně zaplňovaly postavami a krajiny v pozadí se stávaly výpravnější. Zákazníci a donátoři se nechávali vmalovat do díla jako jedna z postav. Nejprve jako vedlejší figury výjevu, později se stávali hlavními aktéry dějů a nakonec se z této záliby vyvinul portrét, jak ho známe dnes.
Užité umění v gotice zastupovaly propracovaně vyšívané nástěnné obrazy a gobelíny. Malba na sklo a jeho barevné varianty ve vitrážích katedrál dotvářely atmosféru kýženým směrem ke vnímání hloubky a výšky prostoru i lehkosti bohatě dekorovaných stěn konstrukcí staveb určených ke komunikaci s Bohem.
Jména gotických umělců se zachovala zřídka, často jen díky cechovním organizacím, které si vedly evidenci členů i zakázek. Většinu ale dnes máme pojmenovanou podle nejvýznamnějšího díla a s přízviskem Mistr.
Za první velkou osobnost gotického malířství je považován Giotto di Bondone (?1267–1337). Syn chudého rolníka Bondona z vesnice Vespignano má dnes sochu u galerie Uffizi ve Florencii. Byl nejen malířem, ale i architektem. Ve svých obrazech začal budovat perspektivní prostorové konstrukce. Přirozené a spíše drsné než půvabné postavy maloval z boku, zezadu i z profilu.
Gotické malířství v Čechách dosáhlo vysoké úrovně, i když jsou tito mistři většinou anonymní. Dominantně se užívaly tzv. mariánské barvy zlatá, modrá a červená. Snahu o perspektivu prostoru krajinného pozadí se zvířaty a zachycení psychického stavu postav vidíme například u Mistra třeboňského oltáře v malbě Zmrtvýchvstání Krista na hoře Olivetské.
Dílo Mistra litoměřického oltáře je příkladem pronikajících renesančních prvků do gotické malby. Postavy jsou realistické a perspektiva je propracovaná i s průhledy do krajin. Mistr je autorem například fresek v kapli sv. Václava v Chrámu sv. Víta.
Dvorním malířem Karla IV. byl Mistr Theodorik. Jeho nejslavnějším dílem je soubor 129 deskových obrazů světců, světic a biblických proroků a výjevů v kapli sv. Kříže ve druhém patře hlavní věže hradu Karlštejn. Je také autorem četných knižních iluminací.
Nástup gotické literatury v českých zemích se datuje za vlády posledních Přemyslovců a počátek éry Lucemburků. Typický je postupný odklon od čistě duchovních témat. Probíhala laicizace, když se autory stávali nejen kněží, a demokratizace, tím, že vznikala díla pro širší společenské vrstvy. Od počátku 13. století začala vznikat česky psaná literatura.
Duchovnu se věnovala třeba veršovaná legenda o sv. Prokopu Vita maior, Kunhutina modlitba nebo píseň Hádala se duše s tělem.
Patří sem také klášterní kroniky, například Zbraslavská kronika o dění za vlády Václava II. nebo Dalimilova kronika, která popisuje události od potopy světa do roku 1314. Autorem je neznámý mnich řečený Dalimil, který mimo jiné čerpal ze starší Kosmovy kroniky. Zaznamenal známou legendu Oldřich a Božena.
Latinsky byl napsán třeba Vita Caroli, životopis Karla IV., nebo říšský zákoník Zlatá bula Karla IV., který platil až do zániku říše roku 1806. Další zákoník Majestas Carolina šlechta ostře odmítla, takže Karel nakonec prohlásil, že kniha nedopatřením shořela.
Ze světských děl se zachovaly některé lyrické milostné písně (Kudy já jsem chodila), epické básně a eposy. Například epos Alexandreis neznámého vyššího šlechtice z konce 13. století o Alexandru Velikém jej oslavuje jako středověký ideál panovníka. Vypráví o jeho původu, hrdinství a cestě za světovládou a přirovnává ho ke králi Přemyslu Otakarovi II.
Později převažuje česká literatura, legendy, básně, písně i divadelní hry. Například legenda Život sv. Kateřiny popisuje její obrácení ke křesťanství a stálost v nové víře, pro kterou umírá jako mučednice. Za příklad počátků dramatické tvorby je považovaný zlomek velikonoční hry Mastičkář – tři Marie jdou sehnat masti na balzamování Kristova těla a dostávají se do křížku s jejich prodavači. Jde o satirickou kritiku šarlatánství zobrazující středověké tržiště, podvodné lékaře a prodavače mastí.
V podobném duchu vznikly ještě třeba Hra veselé Magdalény s lidovými písněmi, zesměšňující náboženská témata a představující Magdalénu jako prostitutku. K víře je obdobně kritická hra O Kristovu zmrtvýchvstání.
Žákovská tvorba je zastoupena třeba veršovanou ironickou hádkou Podkoní a žák, ve které se dva chudáci, podkoní a žák, hádají o tom, kdo je na tom lépe. Jelikož jsou na tom stejně, nemohou se dohodnout a hádka končí rvačkou. Podobná je Píseň veselé chudiny o bídě a nouzi studentů.
Měšťanská literatura je zastoupená Hradeckým rukopisem ve staročeštině. Veršované kázání Desatero kázanie božie útočí na hříšníky sdělením, že „na každého jednou dojde.“ Satiry o řemeslnících a konšelech kritizují úplatkářství, nepoctivost a okrádání. Součástí Hradeckého rukopisu je bajka O lišce a džbánu, kde vystupují zvířata s lidskými vlastnostmi a v jejímž závěru najde čtenář ponaučení. Podobná je i alegorie Nová rada Smila Flašky z Pardubic, kde zvířata radí lvovi, jak se má chovat. Zvířata představují šlechtu a lev krále.
Zbývá se ještě zmínit o šlechtické a dvorské lyrice, milostných verších Drěvo se listem odieva a latinském traktátu Jana z Jenštejna O pravém šlechtictví, který vyslovuje tehdy neobvyklé demokratické názory o rovnosti všech lidí.
Jako autoři gotické literatury u nás prosluli například Matěj z Janova, Jan Milíč z Kroměříže, Tomáš Štítný ze Štítného nebo Jan Hus, který do češtiny zavedl diakritiku. Jan Hus pod výčet svých spisů napsal: „Tyto sem kniežky napsal, věda, že ani chvály, ani milosti, ani úžitka tělesného od kněží lakomých i od druhých světských neobdržím…. A potká-li mě jich hanění aneb trápenie, to sem před sě položil, že lépe jest pro pravdu smerť trpěti, než pro pochlebenství časnú odplatu vzieti.“ Jak napsal, tak udělal.
